How saying goodbye is so so hard...

6. ledna 2016 v 13:48 |  12. měsíc
4. ledna měla probíhat Goodbye dinner, rozlučková večeře, ale nakonec se z toho vyklubala před-rozlučková, protože všichni se ještě rozhodli za mnou dorazit 5. ledna v úterý, v den odletu, do Starbucksu. Nakonec jsem se tedy jen loučila s Julií (z Polska), s Robin (z Jihoafrické republiky) a Danielem (z Kolumbie). Julie byla první au-pairka co jsem potkala v Chappaquě a vzala mě na první meeting, s Robin nikdy nezapomenu na naše zpívání Taylor Swift v autě (možná, možná video přidám) a Daniel, náš sladký Daniel :)

Večer jsem se musela rozloučit s host dadem a děcka, já se normálně rozbrečela aboslutně jsem s tím nepočítala, protože ano byl to můj HD a bydlela jsem s ním po jednou střechou rok, ale zase tak moc časo jsem ho neviděla, když chodí do práce, když já spím a vrací se, když já odcházím ven. Ale normálně jsem se rozbrečela. A od té chvilky to šlo se mnou z kopce. Šla jsem do pokoje a brečela a brečela a brečela....

A ráno se šlo pro poslení bagel a do starbucksu - první s kým jsem se musela rozloučit byl Angie z Brazílie, moje láska :), okey přiznávám, že jsem měla menší crush na začátku, ale stal se z něj takovej super kamarád a když upřímně lidi z Evropy a z Jižní Afriky jsou rozdílní s Angiem to tak nebylo. Byl to fajn kamarád a i když občas nějaké to drama přišlo, vždy se to uklidnilo...a Andree z Dánska, která mimochodem taky jede tenhle týden domů, protože šla do rematche a rodinu nenašla.

Pak dlouho nic (pozn. brečela jsem tak průběžně, i když jsem se neloučila) a pak přišlo rozloučení s Annou H z Německa, která jsem přiletěla teprve v červenci, takže by se nezdálo, že jsme až takové kamarádky, ale když ona je taková super duše a skvělá kamarádka a nikdy nezapomenu na naše úterní playdates, i když si děti spolu moc nehrály, ale co, my si mohly povídat :) nebo náš výlet na Niagáry. Kevin, Anny přítel mi viděl, tak jel domů pro Kinder čokoládky, abych měla něco na zahnání smutku.

Další na řadu přišel Erwin, který před 12 musel jet vyzvednout svého host kida, no to už jsem prostě nezvládala brečet a přišli k tomu takové ty hrozné vzkyky :D to jsem ale podrobná co. Erwin, moje zlato australský, prostě on tu byl jako jeden z těch první, proto jeden z mých největších kamarádů. A to jsem si s nim už prožila loučení dvojí, když jel domů (ehm...na dlouhé povídání), ale nikdy to tak nebolelo, protože já jsem pořád zůstávala, obklopená kamarády. Erwin mi slíbil, že mi domů pošle dárek, tak to jsem moc zvědavá.

12:30 a můj čas jet se blížil, ale já prostě nechtěla, aby hodinky tenhle čas ukázaly, bohužel ukázaly. Jako první přišla na řadu Anna, moje Anna, ta stará Anna z dredama a ta nová Anna z krátkýma vlasama co je tak moc roztomilá. To ona se mnou přiletěla ve stejný den a jaký mi jsme si prožily trapné začátky. V autobusu z tréninkové školy, jsme si pomálu neměly co říct a teď patří k mým nejlepším kamarádkám. Dostala jsem také od ní dopis na přečtení v letadle. Další na řadu došel Marc. Marc je taková moje epizoda sama o sobě, ale to tu nechci řešit. Dostala jsem od něj čokolády a další dopis do letadla, kde část napsal dokonce v češtině :) cutie. Amanda z Austrálie přišla další na řadu, jak já jí mám ráda, protože je svá, a nedá si nic líbit a nebojí se něco říct. Pak jsem řekla ahoj Kevinovi, který je absolutně jiný, než co by si o něm lidi myslely a já jsem tak ráda, že zrovna chodí s Annou H. A Charlotte.

Flo a Thea, tahle dvojka byla moje na závěr, protože doma u mě nikdy nebyl, tak jsem ještě do 2 jela k Thee. Jasné, že loučení s Theou bylo hrozné, přece jen ona a Anna jsou mé nejlepší kamarádky, na život a na smrt. A pak mě Flo, můj nejbližší kamarád z Dráždaň, u něj se nebojím, že by jsme se neviděli, Dráždany jsou opravdu kousek. Ale přece jen nám pár slz uteklo.

Domů jsem dorazila ve 2 a moje HM dorazila se Z, no a jasné, že mi pár slz ukáplo, protože Z prostě byla nejroztomilejší a tak trochu nechápala co se děje. Odvezly mě do White Plains k hotelu, ve kterém mě vyzvedával shuttle a vezl mě na JFK, letiště. Jasná, že jsem brečela a fňukala celou cestu na nádraží, že mě spolujezdkyně (jedna) měla asi dost, ale co. Na závěr jsem byla ráda, že jsem cestou na letiště viděla skyline (jak to říct česky -linii New Yorku ??) nevím....

Teď přidám ty hrozné, ubrečené fotky, ale co, o tom to je.



Z loučení ve Starbucksu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama